Ze života štěněte

Napsala Jana Hronová, hlavní poradce chovu

Kde jsem se vzala, to nevím. Nejdřív jsem byla skoro nic, ale každým dnem jsem byla větší, dokonce než se udála ta věc, tak jsem už měla krásný strakatý kožíšek. Musím ale říci, že časem jsem zjistila, že tam, kde jsem byla, nás bylo víc a je pravda, že všichni ten kožíšek dostali také, i když já jediná jsme měla takový krásně strakatý. Tam co jsme byli to bylo príma, tam bylo krásně teplo a krásně nás to houpalo. Občas nás něco přimáčklo a zdá se, že jsem odněkud slyšela "máš tam něco, nebo ne?" Potom jednoho dne se začaly dít divné věci. Všechno kolem nás se rozbouřilo. Měli jsme nějak málo místa a pořád nás něco někam postrkovalo. Najednou jsem byla jak na klouzačce a už jsem ujížděla. Náhle bylo kolem mne zima, mokro, něco mokrého mě plácalo po čumáku, potom mě zase něco drhlo něčím po celém těle a nakonec, jako by toho ještě nebylo dost, mi ustřihli kus bříška. Uslyšela jsem jak říkají "Glorinko, máš holčičku" … a to jsem byla já. Pak mě popadlo něco měkkého, mlasklo to a pak mě zhoupli. Položili mě někam, kde bylo krásné teplo a sucho a já jsem usnula. Bylo mi ale smutno - kde jsou ostatní? Uplynul nějaký čas a zase se něco dělo. Tlačili se ke mně ti, co byli dříve se mnou. No musím říci, že já, už krásně suchá, jsem musela bydlit s těmi mokrými. Opět jsme všichni usnuli. Když jsme se vzbudili, dali nás k něčemu, čemu říkali maminka. Myslím, že jsem se s ní už určitě někde musela potkat. Tedy maminka byla moc hodná, měla všude krásně teplo, stále připravené teplé a dobré mlíčko a pořád nás uklízela. Můj bílý kožíšek to obzvláště potřeboval! Maminka nás pořád hlídala, když se někdo ztratil a brečel, vždycky ho našla a dala mu něco dobrého.Tak jsme si žili úplně spokojeně. Občas nás i s maminkou vyndali z bytu, abychom dostali čisté povlečení. Bylo to fajn, i když to zpočátku vonělo jinak než maminka, ale zase to příjemně hřálo bříško. Spokojeně jsme si žili, rostli, lezli jeden přes druhého a bylo nám krásně. Jednou ráno jsem se vzbudila a strašně mi svítilo něco do očí, nějaký rámus byl kolem mne, no byla jsem z toho celá vedle. Co je zase tohle? Ale sestra a bráškové na tom nebyli o nic lépe. Co nás zase čeká? Vše se uklidnilo a já pomalu zjistila, že vidím - sestřičku, brášky a hlavně maminku. Tedy měli tam takových víc, jako je maminka, ale žádný z nich nebyl tak krásný. Také nás začali poslouchat nožičky a konečně jsem začala pořádně slyšet - no to byl týden. Moc jsme si užili, když máte nohy, můžete si jít kam chcete. To bylo moc príma, ale tomu velkému, dvounohému, se to moc nelíbilo a tak nám pořídili větší byt. Ze začátku jsme tam bydlili s maminkou, ale později i sami. Také jsme dostali dárek, misku a tam bylo něco, co moc vonělo. Bylo to kulaté a studené. Pak nám dali další misku s něčím bílým, to bylo moc dobré a když se do toho šláplo, byla legrace. Museli jsme se navzájem olizovat a maminka si nás pak vzala pořádně do parády. Občas nás dali na houpačku, jestli přibíráme na váze. To nám šlo dobře a tak nás chválili. Když jsme zase kousek povyrostli, tak jsme byli čím dál krásnější a také nám rostly zuby. To prý pes moc potřebuje. To je pravda. Při hraní je moc užijete a dá se s nimi kousat cokoli. Vůbec s námi dělali divné věci. Řekli "stůj" - copak jsem věděla, co to je? Za pár dní jsem na to přišla. To musíte stát na všech čtyřech nožkách s hlavou a ocáskem pěkně nahoru. To mi šlo docela dobře, nebyli všichni tak šikovní jako já. Čas ubíhal a už jsme byli docela velcí psi, maminka nás měla už asi také dost, protože nám občas nějakou strčila, když jsme moc divočili. Jednoho dne nás někam odvezli a udělali nám "au" do ucha. Někteří pěkně brečeli, no nic zábavného to nebylo, ale prý to takový pes musí mít. Abychom na to zapomněli, tak jsme si hráli, tahali se za ouška a za ocásky, no byla legrace. Ráno, když panička od naší maminky vstala, řekla: "Ježíši, ty zase vypadají!" Pravda, byli jsme všichni trochu do šeda, já nejvíc a panička řekla, že půjdeme na mráz. Nejdřív jsme mysleli, že mráz je něco dobrého na zub nebo něco na hraní, ale byl to šok. Bylo tam bílo a studeno, ale my jsme měli na sobě kožíšky. To bílé je sníh, dá se to jíst a když nejste nešika a umíte pěkně běhat, tak to je skvělá zábava. Krásně se to lepí na kožíšky a tak si to můžete odnést i domů. Je pravda, že když jsme si to přinesli, tak se panička chytala za hlavu. Venku ale bylo tak hezky, že když nás panička volala, dělali jsme, že neslyšíme. Občas se nějaký moula nechal chytit a pak nás postupně ulovila všechny. Říkala o nás, že jsme demoliční jednotka, a že zlobíme. Tak jsem si řekla, že když jsem nejstarší, měla bych jít příkladem. Když zavolala Ajsi Ajsi utíkala jsem přes celou zahradu domů a za mnou většinou i všichni ostatní. Také se na nás chodili koukat cizí lidé, říká se jim zájemci o štěňata a k nim se prý budou někteří stěhovat. Byla to pravda. Postupně se odstěhovali téměř všichni moji sourozenci. Zbyla jsem já a bráška, ale i ten se již chystal do světa. A pak přišli lidé, které jsem už trochu znala. Večer pak zazvonil telefon - a za pár dní jsem si také balila kufr.Od té doby mám delší jméno. Už nejsem Ajsi, ale Vanilla Ice z Kybely Bohemia, ale když se na mě někdo ptá, tak lidé říkají: "To je Ajsinka Kočovic".

P.S. Nevím, co se zase děje. Vyrostla jsem v docela pěknou chlupatou holku a ten chlupatý pes, co bydlí s námi, vede řeči a dělá na mne oči. Lidé, u kterých bydlím, mě stále okukují až se stydím, za pár týdnů jsem přibrala v pase - no hrůza. Rodina se na něco těší, zase slyším "máš tam něco Ajsinko?" - to už jsem někde slyšela. V každém případě s tím břichem musím něco dělat. Březen je za dveřmi a s touhle figurou nemůžu mezi lidi, o společnosti výstavních přátel ani nemluví.